Velké povídání s Mesutem Özilem: O Emerym, kritice, napadení nebo politice

Mohl se sám vyjádřit. A také tak udělal. Mesut Özil se podrobil rozhovoru s Davidem Ornsteinem. O témata rozhodně nebyla nouze.

Jedná se o jednoho z nejzáhadnějších fotbalistů poslední dekády. Svými postoji rozděluje fanoušky na dva tábory, především příznivce Arsenalu. Jak na hřišti, tak mimo něj nekončí debata o jeho světlých momentech, stejně jako bývá uvalován do temnoty. Je vychvalován, je kritizován.

V uplynulých měsících však jeho osobnost nezáří. Snadné to nemá u současného zaměstnavatele, před začátkem sezóny se poblíž svého domu stal přímým účastníkem napadení. Popularita padá také v Německu, kterému pomohl vyhrát Mistrovství světa.

Třaskavá témata příliš nerozváděl. Až do chvíle, než se k němu dostal David Ornstein. Bývalý zaměstnavatel BBC s Němcem udělal rozhovor pro The Athletic. A o čem se mluvilo?

• setrvání v Arsenalu do konce sezóny 2020/2021
• reakcích na výkony
• prázdninovém útoku násilníků
• konci v národnímu týmu
• prezidentu Turecka

Özil přišel do Arsenalu v létě 2013 z Realu Madrid. O čtyři a půl roku později s klubem prodloužil smlouvu do konce sezóny 2021, jeho kontrakt je ohodnocený 350 000 librami týdně. Po odchodu Arsene Wengera se však role Özila změnila.

V letošní sezóně odehrál pouze dva zápasy z jedenácti. Loni na tom nebyl o moc lépe, celkově v lize nastoupil na šest set minut. Hned patnáct hráčů na tom bylo lépe.

Podíváme-li se na statistiky, tak od příchodu Özila do Arsenalu v ligové soutěži najdeme pouze tři lepší nahrávače. Jsou jimi Christian Eriksen, David Silva a Kevin De Bruyne. Tvořivý hráč, jehož talent je bezpochyby obrovský, se však v posledních sezónách mírně trápí. (při svém vrcholu v sezóně 2015/2016 vytvořil za Arsenal 4,31 šancí na zápas, letos 1,27).

Vše by tak mohlo vyvrcholit lednovým odchodem, se kterým je velmi spojovaný. Ačkoliv se mluví o tom, že není v plánech Unaie Emeryho, tak hlavní trenér ho jmenoval jedním z pěti kapitánů. Özil i přes různé náznaky hodlá vydržet. „Mám smlouvu do léta 2021. Do té doby zůstanu,“ řekl německý záložník odhodlaně.

„Než jsem podepsal novou smlouvu, tak jsem o všem přemýšlel velmi dlouho. Uvedl jsem, že se jednalo o jedno z nejdůležitějších rozhodnutí mé fotbalové kariéry. Nechtěl jsem zde pobýt pouze další rok dva, budoucnost jsem chtěl spojit s Arsenalem. Klub si to přál stejně.“

„Můžete si projít těžkými časy, jako jsou tyto, ale není důvod utíkat. Ani tak neučiním. Vydržím zde nejméně do roku 2021.“

„Při příchodu do Arsenalu byl velkým faktorem Arséne Wenger. I přes jeho avizovaný konec jsem chtěl zůstat, jelikož miluji hrát za Arsenal. Díky tomu zde působím již šest let.“

„Když jsem odešel z Realu Madrid, zažil jsem v Arsenalu nelehké chvíle. Vždy jsem ale věřil, že něco můžeme dokázat. V nedávné době přišly složité časy a hodně se toho změnilo. Jsem však pyšný na to, že nosím dres Arsenalu. Jsem zde šťastný. Kdykoli mě lidé vidí na ulici, tak říkám. „Toto je můj domov.“ „Nikam neodejdu.“

Emeryho musí respektovat
Během posledních tři zápasů se Özil nevešel ani do nominace. Po jednom z nich – utkání Evropské ligy proti Standardu Lutych třetího října – Emery odtajnil, že ostatní hráči „si to zaslouží více“. O týden později Raul Sanllehi prohlásil, že Özil ke svému návratu potřebuje v trénincích více pracovat a „přispívat“ čtyřiadvacet hodin denně.

„Vím jen to, co bylo řečeno. Samozřejmě je to pro mě zklamání. Jako profesionální fotbalista musím respektovat rozhodnutí trenéra. Cítím se bezmocný, když nebývám nominovaný, a když zápasy sleduji z domova.“

„Chci být součástí týmu. Chci podporovat spoluhráče, aby dosáhli úspěchu. Netrénuji ustavičně jen tak, jsem připravený nastoupit. Vše by nemělo být o mně nebo trenérovi, ale o klubu. Musím do toho dát vše, být fit a soustředěný. Trénuji tvrdě, abych byl připravený.“

„Předsezónní příprava byla velmi dobrá. Ačkoliv se to zkomplikovalo kvůli tomu útoku, od té doby jsem plně dostupný. Pokud mě trenér vybral, byl jsem připravený, hrál a pokaždé se snažil odevzdat to nejlepší.“

Médii probíhaly názory o horším vztahu mezi Özilem a Emerym. Samotný hráč však žádnou negaci nepociťuje. „Trénoval jsem pod některými nejlepšími trenéry světa – byli jimi Arséne, José Mourinho, Joachim Low – pokaždé jsem prokazoval respekt. Stejné to je u Unaie.“

„Možná se neshodneme ve všech záležitostech, ale to je normální. Takový je život, chodí to podobně s rodinou a přáteli. Musíte to přijmout a jít dále.“

Změnilo by to jeho myšlenky, kdyby ho Emery již do sestavy nikdy nezařadil? „Nemyslím si, že se tomu tak stane. Budu hrát. Věřím ve své schopnosti. Dělám vše, co po mně chce. Tak, abych pomohl klubu dosáhnout našich cílů.“

Podpis nové smlouvy zapříčinil, že Özil bývá pod velkým drobnohledem. Drobnohledem výkonů, přínosů ve velkých zápasech, řeči těla nebo fyzické zdatnosti. Dle jeho vyjádření ho pohoršila zmínka o zpohodlnění po prodloužení kontraktu. Údajně je „směšná“ a „absolutně hloupá“.

„Kdyby to byla pravda, proč bych trénoval tak tvrdě a pozitivně během předsezónní přípravy? Proč bych se loni po Mistrovství světa vrátil z dovolené napřed, abych poprvé v kariéře začal trénovat o tři dny dříve, než jsem měl? Udělal jsem to vše kvůli novému trenérovi, týmu a klubu. Lidem se možná nelíbí, že mám dobrou smlouvu? Netuším. Nebo se spíše o to nestarám.“

Co však Özila skutečně trápí je dojem, že nepředvádí kvalitní výkony proti TOP týmům a také, že lidé ho často viní z absencí kvůli zdravotním problémům. „Vždy se přihodí, že bývalý hráč vystoupí v televizi a kritizuje mě. Ostatní poté v tom jen pokračují a každý si to myslí.“

„Pokud se nám nedaří ve „velkých zápasech“, tak je to pokaždé má chyba. Pokud je to vážně pravda, tak jak si vysvětlujete naše výsledky ve „velkých zápasech“, když jsem ani nehrál? Není v tom žádný rozdíl. Vím, že lidé ode mě očekávají více. Že budu více diktovat hru, že udělám rozdíl – to já rovněž.“

„V týmu ale nejsem sám. Nezapomínejme, někteří soupeři jsou prostě lepší než my. Také si položme otázku, co je to vlastně „velký“ nebo „malý“ zápas? V Premier League každý může porazit každého. Podívejte se na Wolves a Norwich, oba porazili Manchester City. Newcastle a West Ham uspěli nad Manchesterem United.“

„Nemůžete tedy říkat, že mé lepší výkony přicházejí pouze „v malých utkáních“, jelikož takové zápasy jednoduše nejsou. Intenzita je v každém zápase a „malé týmy“ často proti „velkým“ své představení ještě vylepší.“

„Rovněž mě velmi frustruje, když kvůli nemocem zmeškám zápas a lidé zpochybňují, zda je to pravda. Ano, několikrát jsem byl nemocný – obvykle v zimě – ale co s tím mám dělat? Kdybyste mě znali blíže, tak byste věděli, že beru těžce, pokud vynechám zápas. Nemoc jsem nikdy nevyužil jako výmluvu. Ve skutečnosti to bylo naopak. Odehrál jsem hodně zápasů s nemocemi nebo zraněními. Před zápasem Ligy mistrů v březnu 2017 proti Bayernu Mnichov jsem byl nemocný. Arséne mi řekl, že kvůli tomu nebudu nominovaný. Další ráno mně volali lidé z Arsenalu a řekli mi: „Poslouchej, musíš přijít na stadion, musíš být v sestavě.“ Navzdory nemoci jsem se připojil k týmu a odehrál posledních dvacet minut.“

„Když je většina hráčů zraněných nebo nemocných, tak nehraje – ovlivní to váš výkon, nemůžete hrát na sto procent – k dispozici jsem nebyl jen v případě, pokud to nešlo.“

Özil také bývá terčem kritiky kvůli řeči těla – sehnutí hlavy, sesunutí ramen, ohánění pažemi. Pokud se mu něco nelíbí, tak to vždy dá najevo.

„Je to součást mé osobnosti. Lidé chtějí, abych se změnil, ale ode dne, kdy jsem začal hrát fotbal, tak jsem pokaždé byl takový. Pokud se hra nevyvíjí dobře nebo odehraji špatný míč, tak jsem samozřejmě frustrovaný. Vím totiž, že umím být lepší. Je to stejné jako když jdu ze hřiště a vypadám naštvaně. Jsem perfekcionista a někdy toho chci až moc.“

„Netrvá mi ale příliš dlouho, než se přes to přenesu – nechodím okolo hřiště nebo nesednu si nas…. na lavičku na dalších pět minut nebo tak něco. Je to pouze v dané chvíli. Poté již pokračujeme. Uvědomuji si, že to není dobré ukazovat, ale je to instinktivní. Neplánuji to a není snadné to změnit.“

„Takový jsem. Jsem stejný v Arsenalu, stejně jako jsem byl v Schalke, Werderu Brémy, Realu Madrid a v německém národním týmu. Lidé možná chtějí, abych se změnil. I přesto jsem všude byl úspěšný.“

Jedna fotka a sto stran poprasku
Nekompromisní je také mimo fotbalový život. Velkým tématem se především stala fotografie s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem před Mistrovství světa 2018.

Možná, abychom ho lépe pochopili, tak se krátce podívejme do jeho anamnézy. Narodil se v Německu, do kterého jeho prarodiče emigrovali z Turecka. Za reprezentaci rodné země odehrál dvaadevadesát zápasů, vyhrál Mistrovství světa a během let 2011 a 2017 byl zvolený jejich hráčem roku.

Nejen schůzka s Erdoganem, ale také brzký konec Německa v základní skupině Mistrovství světa 2018 byli pro Özila důvodem ukončení reprezentační kariéry. Ve svém vyjádření prohlásil, že byl „Němcem, když jsme vyhráli, ale imigrantem, když jsme prohráli.“ Özil zpětně svých kroků nelituje.

 „Erdogan je současným prezidentem Turecka. Ať už by jim byl kdokoliv, prokázal bych mu respekt. Narodil jsem se a byl vychovaný v Německu, Turecko je součást mého dědictví.“

„Kdyby německá prezidentka (kancléřka) Angela Merkelová byla v Londýně a požádala mě, abych se s ní viděl a mluvil, tak bych to samozřejmě také udělal. Je to pouze o ukázce respektu nejvyšším činitelům země.“

Po odchodu z národního týmu se nyní Mesut Özil cítí „skutečně šťastný“. „S odstupem času vím, že to bylo správné rozhodnutí. Jednalo se pro mě o velmi složité období, jelikož jsem za Německo hrál devět roků a byl jedním z jeho nejúspěšnějších hráčů. Vyhrál jsem Mistrovství světa, odehrál velkou porci zápasů – hodně z nich bylo velice dobrých. Dalo mi to vše.“

„Neříkám, že mě lidé musí milovat. Ale aby ukázali respekt za to, co jsem pro Německo udělal. Národní tým byl pokaždé konkurenceschopný, ale chtěl hrát atraktivnějším stylem. Všechny věkové skupiny si s míčem počínají lépe. Trochu podobně jako Španělé. Má generace změnila německý fotbal. Stal se více lahodící oku diváka.“

„Po té fotce jsem se však cítil nevážený a nechráněný. Schytával jsem rasistické nadávky – dokonce i od politiků a veřejně známých osob. Nikdo z národního týmu v té době nevyšel ven a neřekl: „Hele, zastavte to. Je to náš hráč, nemůžete s ním takto zacházet.“ Každý pouze mlčel a nechal to být.“

„Pociťoval jsem, že se za tu schůzku ode mě čekala omluva. Abych přiznal chybu a poté by vše bylo v pořádku. V opačném případě jsem nebyl v týmu vítaný a měl jsem odejít. Nikdy bych to neudělal.“ (omluva)

„Rasismus byl vždy. Lidé však této situace využívali k tomu, aby ho nechali plynout. Na fotku, která byla pořízena, mají svobodný osobní pohled, nemusí se jim to líbit. Stejně tak já mám svobodné osobní rozhodnutí fotku pořídit. Co však následovalo, prokázalo jejich rasismus ve všem, co viděli.“

„V Německu jsou velké problémy – jen se podívejte, co se minulý týden přihodilo v Halle, byl to další antisemitský útok. Bohužel, rasismus už není pouze pravicový problém v této zemi. Přesunul se do středu společnosti.“

Rodné město a rodná škola zklamali
Přímo Özila zasáhl po Mistrovství světa. „Když jsme vypadli a šel jsem ze hřiště, tak Němci pořvávali „vrať se do své země“, „turecké čuně“ a podobné věci.“

„Před turnajem se hrál přípravný zápas v Leverkusenu. Když míč přišel k Ilkay Gundoganovi, (ten se s Erdoganem rovněž fotil) tak většina stadionu na něj pískala. Slyšel jsem, jak pořvávají „zas…. Turek“ a další nadávky, které ani nemůžu překládat.“

„Rovněž jsem očekával, že budu tváří nějakých komerčních dohod, ale náhle vše zrušili a odstranili mě ze svých kampaní. Některé z mých německých charit mě vynechali jako ambasadora a doporučili mně, abych se distancoval od té fotky. Nejvíce mě však zklamala reakce ze školy v Gelsenkirchenu, kterou jsem navštěvoval. Vždy jsem je podporoval a společně jsme se rozhodli udělat roční program. Měl jsem v plánu navštívil ceremoniál, potkat všechny zaměstnance a děti. Řada z nich měla zázemí imigrantů.“

„Všechno bylo naplánované. Ředitel školy však mému týmu řekl, že bych tam neměl jít kvůli pozornosti médií a párty pravicové AfD v jejich městě. Nemohl jsem tomu uvěřit. Mé rodné město, má škola. Nabízel jsem jim pomocnou ruku, ale oni mi to nevrátili. Nikdy jsem se necítil tak nevítaně.“

„Po Rusku jsem si nechal prostor pro sebe, abych učinil rozhodnutí. Mluvil jsem se svými nejbližšími. Po těch rozhodnutích jsem musel následovat své srdce a rozhodnout se „Je čas jít, je čas se posunout dále.“

„Nic z toho jsem nepotřeboval udělat. Kdybych tak neučinil, záležitosti by pro mě byly jednodušší. Jsem však dost silný na to, abych si stál za svým přesvědčením a rozhodnutím. Nejsem prospěchář. Stále mám silné spojení s Německem, stále mám marketingové firmy, které znamenají, že zaměstnávám lidi a platím miliony eur na daních. Své zájmy jsem mohl směřovat kamkoliv, ale chtěl jsem to vrátit zpátky a pokračovat v tom.“

„Jsem pyšný na to, že stále pracuji s jednou charitou, která provádí operace po celém světě a která za mnou stála. Kapitola národního týmu je ale u konce.“

Strach o ženu a spoluhráče
Rok po fotografii se Özil znovu dostal do popředí. Tentokrát to však bylo z naprosto odlišného důvodu. Před začátkem sezóny se on, jeho žena Amine a spoluhráč z Arsenalu Sead Kolasinač v Londýně stali oběti nevydařeného přepadení.

„Řídil jsem z našeho domu k Seadovi. Mluvili jsme spolu, on byl venku. Má žena seděla vedle mě. Během té chvíle se dostavili ti muži. Deset patnáct vteřin jsme se na sebe dívali. Mysleli jsme si, že možná budou chtít fotku nebo tak něco – stalo se to již dříve. Následně jsme ale zaznamenali, že mají zbraň a že něco je špatně. Samozřejmě viděli velké auto a jelikož Sead mi něco podával, tak museli vidět, že má drahé hodinky.

„Řekli mu: „Dej nám hodinky!“ Reakce Seada byla velmi, velmi odvážná, jelikož zaútočil na jednoho z útočníků. Druhý byl před autem na mopedu a já nemohl odjet.“

„Se ženou jsme teprve nedávno měli svatbu. Měl jsem o ni strach. Měl jsem strach o Seada. Na sebe jsem nemyslel. Bál jsem se, že otevřou dveře u mé ženy. Také to zkoušeli. Natáhl jsem se přes ni, aby zůstaly zavřené.“

„Viděl jsem jedinou šanci, jak ujet. Kdyby dostali moji ženu, něco strašného by se jí mohlo stát. Seběhlo se to tak rychle, že nemůžete přemýšlet, jak se patří. Popojížděl jsem dopředu a dozadu, abych dostal moped pryč. Řekl jsem Seadovi: „Naskoč! Naskoč!“ Díky Bohu to také udělal. Druhý z mužů se znovu snažil dostat dovnitř. Sead zavřel dveře a já se s autem otočil. Byla tam nějaká výstavba, házeli po nás cihly a kameny.“

„Začal jsem ujíždět, ale oni nás pronásledovali. Jel jsem velmi rychle, ale oni se na mopedu přibližovali. Snažil jsem se je autem zablokovat, uprchnout, ale pokaždé tam byli. Má žena byla extrémně vyděšená.“

„Nejdůležitější je, že se nám nic nestalo. Báli jsme se, ti chlapi na nás mířili. Police nám řekla, že je našla o několik hodin později, snažili se okrást další lidi na podobné cestě.“

Ačkoliv celé trio vyvázalo bez fyzické újmy, celá akce měla následky. „Má žena chtěla okamžitě pryč. Necítila se bezpečně. I když jsem nechal naše psy v zahradě a chodil s nimi ven, tak říkala: „Pojď dovnitř, zůstaň doma.“ Měla velké obavy.“

„Něco podobného se nám nikdy předtím nestalo. Naše ženy nám řekly: „Vraťme se domů k našim rodinám, abychom byli v bezpečí a všechno se uklidnilo. Bylo to několik špatných týdnů, ale nikdy jsem natrvalo nechtěl opustit Londýn. Nyní je vše OK, i pro moji ženu.“

„Vrátil jsem se do tréninku, fotbal v pohodě. V mysli jsem však stále byl doma s mojí ženou. Byla tam sama a nikdy nevíte, co se přihodí. Říkal jsem si: „Pouze trénuj a vrať se zpátky za svojí ženou.“

Pomalu nás to tedy vrací k původnímu témata. Mesut Özil před pondělním zápasem proti Sheffieldu United doufá, že tyto problémy dokáže hodit za hlavu a vrátit se k hvězdným dnům.

„Když jsem byl mladší, tak jsem měl horší období, což mi v této době pomáhá, jelikož jsem mentálně velmi silný a umím se s tím vypořádat.“

„Mám podporu rodiny a přátel. I když nehraji nebo věci nejsou skvělé, tak se dívám na reakci fanoušků Arsenalu. Jejich zásluhou se cítím úžasně. Když jdu ven na ulici, když jsem na stadionu, když se podívám na sociální sítě, tak mi říkají: „Všichni jsme s tebou.“ „Jsi jedním z nás.“ „Zůstaň silný.“ „Svoji šanci dostaneš.“

„Jsem velmi vděčný. Dělá mě to šťastným, soustředěným a trpělivým, abych si počkal na svoji šanci. Vzpomínám si, jak jsem si v roce 2014 zranil koleno – což bylo první vážnější zranění kariéry – fanoušci mě nikdy nepřestali obdivovat. Dokonce napsali písničky. Nikde jsem to tak neměl. Tato podpora je pro mě důležitá.“

„Věřím v sám sebe. Vím, že mám určité kvality, stejně jako klub a mí spoluhráči. Je to důvod, proč téměř čtrnáct let hraji fotbal na vysoké úrovni. Pokud dostanu příležitost, znovu se ukážu.“

/ https://theathletic.com/