Zinchenko: Exkluzivní interview

Zinchenko proklouzne dveřmi se zdviženýma rukama, omlouvá se za zpoždění. Položí si kávu a jako ukrajinec tělem i duší dává najevo, že po 13 měsících válečného konfliktu a s tím spojeného zoufalství se nebude vyjadřovat v rukavičkách.

Rusko. „Už odmítám ten název i jen vyslovit. Je to pro mě teroristická země.“ Vladimír Putin. „Nechci o tom…“ dlouhá pauza „člověku vůbec mluvit.“

26letý fotbalista by nejraději smazal veškeré vzpomínky, které si tam za léta strávená vytvořil. Přátele, fotbal… vše co mu pomohlo na jeho cestě do hotelu v západním Londýně a zahajující zápas kvalifikace EURO 2004 proti Anglii.

„Jsem vděčný FC Ufa za vše, co pro mne udělali. Ale od té teroristické invaze, nechci mít žádné vzpomínky na toto období. Upřímně, nechci slyšet nic o té zemi. Každý den kvůli nim umírají Ukrajinci, kvůli nim a jejich bombám.“

Bohužel pro Zinchenka a jeho krajany se některé rány nikdy nezahojí. Trauma a raněná duše zůstane už napořád. „Neexistuje jediný ukrajinec, který by něco neztratil. Válka se nás všech dotkla a naše myšlení se zcela změnilo.“

Zinchenko se zahledí do dáli a vypočítává co vše poslední rok jeho lid stál. Od chvíle, kdy ruské tanky překročili hranice a jeho lid byl si musel zvyknout na nový normál. Povzdechne si.

„Bohužel, už jsme si na to zvykli. Pořád však doufáme, že již brzy bude dobře.“

Přesto Zinchenko chápe, že takovéto dny jsou důležité. „Děkuji ukrajinské armádě za tuto příležitost. Za to, že stále můžeme hrát fotbal, reprezentovat Ukrajinu. V reprezentaci všichni chápeme ten tlak… pokaždé, když s někým hrajeme hrajeme za svou zemi, za znak. Všichni cítíme zodpovědnost.“

Tisíc dalších připomínek přivítá ukrajinské fotbalisty ve Wembley. Ukrajinští uprchlíci a anglické rodiny, které jim otevřeli dveře budou hosty anglické FA. A mnoho dalších bude sledovat na dálku. Zinchenko je vděčný za podporu okolních zemí včetně Anglie.

„Ani teď to není jednoduché, bez vaší podpory si to však vůbec nedokážu představit. Pamatuji si, že první měsíc invaze za mnou chodili desetileté děti a říkali věci jako – jsme všichni s vámi, modlíme se za vás a doufáme, že všechno dobře dopadne. Pro mě je tohle nejcitlivější, že i ty nejmenší jsou v tom s námi.“

O Zinchenkovi bylo v těch 13 měsících hodně slyšet, významně podporoval svou zemi finanční i hmotnou pomocí.

„Snažím se dělat co můžu.“ Říká rodák z Radomyšle, městečka západně od Kyjeva a má vzkaz pro vojsko Ukrajiny. „Buďte silní a jistě vyhrajeme… vše nakonec dobře dopadne. Vím to, protože znám Ukrajince. Jsem hrdý, že jsem Ukrajinec.“

„Víme, že se jedná o kvalifikaci na Euro, ale pro nás je nejdůležitější, že víme, že nás celá Ukrajina sleduje. Hrajeme pro ně.“

V květnu loňského roku přijeli hráči na reprezentační sraz vyzbrojeni mnoha příhodami. Jak přežili v podzemních parkovištích. Jak chovali novorozence za zvuku sirén. Tenkrát Zinchenko od rána sledoval telefon a zřídka ho odložil. Teď je to stále stejné. Se spoluhráči však to, o co kdo přišel neprobírají.

„Všichni víme co se děje. Žijeme s tím už více než rok.“ Každý se s tím vyrovnává po svém, pro Zinchenka je to jeho žena Vlada a jejich dcera. „Když máte potíže – psychické, emocionální i fyzické – kdo vám pomůže, když to sám nezvládáte? Samozřejmě rodina.“ Oni jsou důvod proč odolal nutkání vrátit se na Ukrajinu a bojovat.

„Nebylo to snadné, pro nikoho, pokračovat v tom co milujete. Říkal jsem si, že mám dvě možnosti, pokračovat v tom co dělám a snažit se pomoci co nejvíc můžu, nebo to vzdát. Rozhodl jsem se pro první možnost. Musím pokračovat, reprezentovat svou zemi jak nejlépe umím, abych dal lidem aspoň občas důvod se usmát.“

Minulé léto však jeho země propukla v pláč, když jejich sen o účasti na mistrovství světa utnuli Walesané. Toto zklamání přišlo rok poté, co Zinchenko prohrál ve finále Ligy Mistrů s Man City.

„Pamatuji si na rozhovor s Fernandinhem.“ Byl o jejich výprasku 7:1 na MS 2014 v zápase Brazilie s Německem. „Skoro na všech sociálních sítích byla jeho fotka v síti. Bylo to bolestivé a pamatuji si, jakou za to obdrželi kritiku. Sám si tehdy řekl: „Co mám dělat? Vzdát se a zůstat se svěšenou hlavou, nebo otočit list a znovu se snažit? A to udělal.“ To stejné udělal i Zinchenko.

O rok později s Man City získal titul. Devět měsíců po zklamání v Cardifu vede Zinchenko Arsenal v boji o titul. Deset kol před koncem s 8bodovým náskokem na Man City. Po posledním zápase s Crystal Palace projížděl kolem hloučku fanoušků se staženým okýnkem a s nadšením řval.

„Je to jeden z mých oblíbených růžků v Londýně. Je to na cestě domů a je tam hospůdka, kde často bývá spousta fanoušků Arsenalu. Pokaždé když jedu kolem, tak se snažím stáhnout okýnko a zařvat. Pokaždé mám po zápase neskutečnou energii. A chci ty emoce s nimi sdílet.“

Můžete to slyšet znovu. Ty sirény. Slavící hlídka (Celebration police) je opět tu. V srpnu jeho divoká oslava znamenala výstrahu od FA. „Nejsme roboti, jsme lidé. Děláme svou práci a když se nám něco podaří, nemůžeme slavit? Nechápu to. Jasně, že jsme ještě titul nevyhráli, ještě zbývá spousta zápasů. Ale v Premier League je každý zápas těžký, proto slavíme.“

Společně s Gabrielem Jesusem přišli do Arsenalu loni v létě. A společně změnili způsob jakým Arsenal hraje.

„Od chvíle, kdy jsem přijel jsem viděl neuvěřitelnou kvalitu – mezi hráči, trenéry, všemi… Řekl jsem, že máme vše co potřebujeme k tomu, abychom dosáhli velké věci. Nemusíme myslet na top 4. Vše je to tady.“ Říká a ukazuje na svou hlavu. „Než jdete spát, vizualizujete si něco ve své hlavě. Nebo od malička, také sníte o různých věcech. To je dobře. Musíte. Protože jednoho dne se to může proměnit v realitu.“

V mladém týmu Mikela Artety je 26letý Zinchenko jednou z „moudrých hlav“. Zinchenko však trvá na tom, že v týmu je spousta lídrů, například Mo Elneny.

„Není to jen o tom udělat rozdíl na hřišti. Lídr může být v kabině a tolik nehrát – stačí být s týmem, dodávat mu energii, podporu, rady. Protože je nemožné vyhrát zápas, titul, soutěž, cokoliv sám.“

„Představte si, že hrajete a druhý hráč na vaši pozici jen sedí sám, odděleně, vůbec s vámi nemluví a nepomáhá vám. To v Artetově nové kultuře není. Pamatuji, když v roce 2019 odešel Arteta z Man City. Nedržel jsem své emoce. Nemohl jsem, protože byl pro mě Arteta speciální člověk.“

Arteta byl původně za myšlenkou udělat z něj jako záložníka levého invertovaného obránce-středního univerzála-playmakera, kterým je pro Arsenal dnes.

„Hodně mě naučil. Jako člověk byl skvělý. A to jak pracoval s námi mladými hráči po každém tréninku, rozdával nám rady, to pro mě bylo důležité. To jak vidí fotbal – jeho vize, jeho charakter, jeho mentalita (jej činí speciálním). Je to vítěz a každý rád vítězí – je to prosté.“

„Říkal jsem svým blízkým, že pokud jednou odejdu z Man City a zůstanu v Premier League bude to jen pod jedním manažerem, pod Artetou. To jsem mu také řekl v létě, když mi poprvé zavolal.“

Ať se stane cokoliv, Zinchenko bude nepochybně jedním z nejdůležitějších přestupů. V Lednu se kanonýři pokusili získat jeho krajana Mikhailo Mudryka. Křídelník dával jasně najevo, že chce přestoupit do Arsenalu, který nakonec byl „přetlačen“ Chelsea.

„Říkal jsem mu, že je to pryč. Je jedno cokoliv jsi chtěl, co ostatní chtěli. Teď jsi hráčem Chelsea. Podepsal jsi dlouhodobý kontrakt a má teď jedinou možnost, jediný směr. Jít dál. Bohužel se hráčem Arsenalu nestal, tak jsem chtěl, ale takový je život.“

V sobotním zápase se oba budou snažit dostat Ukrajinu na další velký turnaj. Zinchenko hrál, když se Ukrajina naposledy střetla s Anglií na Euru 2020. To čtvrtfinále působí jako dávná vzpomínka, jiný svět. O dva roky později se Ukrajinci představí ve Wembley, unavení, utápení. Ale ne poražení. „Nemůžeme se vzdát. Musíme pokračovat dokud nezvítězíme. Jinak to nejde.“ Trvá na svém Zinchenko.

Zdroj: /dailymail/